To jsem to vyhrál... (Českobudějovické listy)

To jsem to vyhrál...Co teď budu dělat? Jak budu dál žít? Jak mám dál tvořit, když mi udělili Nobelovu cenu za literaturu?! Nikdo se mne na nic neptal, prostě mi ji udělili a šmitec. Že já tu proklatou knihu "Mladík a rybník" vůbec psal. Jenže mohl jsem tenkrát tušit, že se právě tato kniha stane mým prokletím? Mou noční můrou? Dokud jsem tu cenu neměl, mohl jsem si psát, co jsem chtěl. Ale teď? V čemkoli, co vyjde z mého pera, každý bude hledat hloubku. Bude mou povinností psát jenom samá mistrovská díla...Copak to lze? Taková zodpovědnost zajisté ochromí můj tvůrčí potenciál, mou invenci. Napíši mělký román a všichni v něm budou hledat hloubku, až ji možná nakonec i najdou... Co když to byla právě ta zatracená cena, která dohnala Hemingwaye k sebevraždě?! Býval by se byl zastřelil jen proto, že nemá inspiraci a neví o čem psát, kdyby se nemusel tahat s tou černou, usmolenou koulí vědomí, že je nositelem Nobelovy ceny?Ano, vážená komise. Nebyl to Hemingway, kdo se zastřelil, nýbrž vy!! Vy jste zabili Hemingwaye!! A teď se chystáte na mne?Ale já se nedám! Napíšu pár takových škvárů, až se budete červenat studem v nejhlubších záhybech duše, jakémuže nýmandovi jste to udělili Nobelovu cenu. Zpochybním tu vaši modlu spisovatelů. A až se někteří z vás veřejně vyjádří, až někteří z vás veřejně vysloví politování nad tím, že jsem se stal živoucím znesvěcením vaší prestižní ceny, tehdy vydám román, na němž budu pracovat po celou tu dobu, kdy budou vycházet mé povrchní, grafomanské škváry...Bude to román, v jehož hloubce budou ukryty dynamitové nálože. Jedna vedle druhé. A sotva se čtenář dotkne první z nich, spustí řetězovou reakci výbuchů. Od první strany až po tu poslední ho bude trhat na kusy jedna exploze za druhou. Bum! Bum! Bum! Bum! Nálož smíchu, nálož něhy, nálož erotiky, nálož pláče, nálož smíchu, nálož pláče... Z kritiků zbudou cáry. Kousky jejich těl budou rozmetány po regálech knihkupectví.Ano, vážená komise, a na poslední straně tohoto výbušného díla bude toto věnování: "Tuto dynamickou knihu věnuji s úctou Alfredu Nobelovi..."

...a dosud publikované básně...

..................................................................................................

"Blbost je prý věčná"               "Rošády"(nakl.BALT-EAST)

Kdyby všude byli samí inteligenti,
to by byla nuda na světě.
Děkuji vám, blbouni a polodementi,
že jste na té naší planetě.
Kdyby jste se tu totiž nevyskytovali,
vy, kterým říkáme hlupáci,
nad koho by se tu potom vyvyšovali –
báječní vysokoškoláci?
Kdyby všude byli jenom samí docenti,
kdo by nám pak drhnul klozety?
Steré díky, blbouni a polodementi,
že svět není bobky posetý…
Kdyby všude byli jenom samí doktoři,
kdo z nich by měl bazén u vily?
Nebýt vás, vy kreténi a polomagoři,
na kom by se asi živili?
Blbost je prý věčná – jako inteligence.
Proti minus, musí vždy být plus.
Já mám třeba evidentně mozek šílence –
tvář mám přitom jako génius.
V kosmu, je vše dipolární, tvrdí učenci.
Dva póly jsou ve vší Jsoucnosti.
Takže se dá říci, že za inteligenci,
vděčit vlastně máme blbosti…
Kdyby blbouny začali střílet pytláci,
vyhynul by blboun jako druh,
jenže kdyby v kosmu, zbyli jenom chytráci,
zblbnul by z nich brzy i sám Bůh…

"Amputační"

Když ti lékař paži utne,
je to bezpochyby smutné.
Musíš se však rychle vzmužit -
i s tou jednou, lze si užít!

Když ti lékař utne nohu -
i pak ujistit tě mohu,
že život, jak tvrdí sestry,
zná i pak být pěkně pestrý!

Když ti ale utnou mužství -
skončí všechna dobrodružství...

Pak se vyhni všemu styku -
nebo dělej politiku!

"Až já budu velký..."

Já jsem ještě chlapeček, od pudru mám zadeček.
Až však jednou vyrostu, nebudu živ z kompostu!

Strýčka mého, Luboše, zaměstnali u Bosche
a mou tetu Matyldu, zaměstnali v Mountfieldu.

Matylda pak pro dceru, práci našla v Rolleru.
Pro bratránka, pro Standu, job pak našla v Kauflandu.

Sestřičce mé Editě, práci dali v Delvitě.
Známou mou pak Tamaru, zaměstnali ve Sparu.

Matka má se otáčí u nádobí v "Mekáči".
Táta, nechca metály, v Makru plní regály,

Nechci být já jediný černou ovcí rodiny
a jen proto, proto právě, ve své hlavě nedočkavě
sčítám si rok za rokem...
kdy konečně jako oni,
kdy konečně jako oni,
kdy konečně jako oni,

kdy už budu otrokem...

"Na rodičovském sdružení"

Na rodičovském sdružení ztrapnil jsem češtinářku.
Před plnou třídou rodičů já řekl jsem jí : „Jářku,
vy tvrdíte, že syn je blb a dáváte mu pětky
a půlka vašich učebnic jsou přitom pěkné zmetky!“

„Já nevím, co tím míníte“ pravila přísným tónem,
„vstaňte a pojďte k tabuli, zde křída je - tak honem -
uveďte jeden z příkladů, ať nezdržujeme se.
Pište nám na tu tabuli...ta každou zátěž snese.“

Já ze synova sešitu, s výrazem hrdým v tváři,
opsal jsem větu z diktátu: „Jitřenka v dály zářý.“
„Vážení“ děl jsem do ticha „i hlava méně chytrá
vám dobré jitřo nepřeje, neb ví, že jsou jen jitra.

Tak vyškrtněte Jitřenku z nablblé učebnice!
Ta hvězda podle jitra má nést jméno JITRNICE!!!
Když třída smíchy vybuchla – úča si neví rady –
oči jí z důlků vylezly a klesly jí tři brady.

I když jsem voják z profese, vítězství nesu skromně.
Třída ví, že jsem génius, a synek…
                            …že je po mně!

"O MOTÝLECH A ŠVÁBECH"                   

Tak vulgárně dnes mluví dívky,
že člověk vystavěl by chlívky
pro budoucí ty rodičky
a kolem žlabů dal by dlažby,
jež drhnout musely by, až by
zas lály jako dlaždičky.

Slova jsou motýlci a švábi –
dnešní však dívky švábi vábí
víc nežli krása létavá
a tak jim visí švábi ze rtů –
někdo to svádí na pubertu,
to je však mylná představa.

Ta, jež si krásu v nitru chová,
té vzlétnou okřídlená slova
z úst, v nichž byl motýl usídlen
a zase jiná, marná sláva,
v sobě-li šváby uchovává,
jak promluví – šváb musí ven.

Ty s motýlky, ty jsou však vzácné,
mnohem víc hledat je, je pracné,
než hledat v rýži kamínky.
Ach děti, děti! Co vás čeká?
Veliká, černá, švábí řeka –
z úst vaší krásné maminky…

"Barbarská"

Což takhle vzít všechny světa knihy,
postavit z nich věžák mnoha pater,
pokropit ho hořlavými lihy,
a pak zažehnout největší z vater ?

Spálit zkrátka ležáky i hity.
Do poslední stránky všechno spálit.
Kromě Bible a Bhagavadgíty -
ty naopak do azbestu balit !

Kdyby všechny knihy v ohně žáru
( představte si to jen jako kdyby )
změnily se na popel a škváru –
jak moc asi lidstvu chyběly by ?

Nečiňte nade mnou za ně křížek,
za barbarsky žhářské úmysly,
kdybych už měl vydaných pár knížek –
neplácal bych tyhle nesmysly…

"Erotická"         "Plody slovocné"(sdružení jihočeských básníků KRB 2002)

Moje krédo?

Nemám krédo.
Mám jen kredenc,
plnou zbytků,
spoustu prachu na nábytku.
Po nábytku
různé vázy,
přeplněné mužské žlázy.
Mužské žlázy
plné mízy,
na bramborech rostou hlízy,
na bochníku plíseň kvete,
varle ťuká do varlete.

Moje láska?

Nemám lásku.
Mám jen morče
na provázku.
Na provázku
chomáč srsti,
a taky mám vrabce v hrsti.

Vrabce - jež se v orla změní,
spatří-li srst přirození.

Moje války?

Měl bych jednu.

V bazénu posílám ke dnu
ponorky svých očí lačných,
lačných, po těch tělech vláčných.
Tělech vláčných, kyprých ňadrech,
pyramida chtíče v kvádrech
roste v duši jako z vody.
Sex jsou vlastně hromosvody.

Moje vášeň?

Tvoje džíny,
když jdeš s taškou do kantýny.
Pohled jede po Tvých hýždích,
a zdá se mi o hlemýždích.
O hlemýždích Tvého klína,
Pružnějších než trampolína.
Zvířecí pud celé fauny
probouzí společné sauny.

Moje touhy?

Dívky s tričky končícími pod jablíčky.
Pod jablíčky, pod melouny,
Prachatice, Písek, Louny,
každý kdo se v sexu postí
trpí poloprůsvitností.

Moje stesky?

Nemám stesky.
Mám jen chutě na hostesky.
Na hostesky, na letušky,
ze Španělska letí mušky
padají do kávy hrnku.
kozel kozu, srnec srnku

srnec srnku a já v baru -

hraju si blues na kytaru.

"Skleněné zvonky"               

"Jsme klauni", říkám jí."A svět je velká manéž.
Obloha je staré děravé šapitó."
Chci říci, že ta světla děr jsou hvězdy, a než
stačím to doříci, mám prý moc vypito.
Umírá poezie. Chřadne romantika. A tak si lékárníka
pozvu ještě dnes.
Když vchází, voní jako celá apatyka,
v rukou má saxofon, jmenuje se Jazz.
Jenže už ani on, ten dobrý černý táta,
nabídnout nemůže mi anestetikum.
Už ani on můj balón ničím nezalátá -
jehož jsem využíval ke svým únikům.
Plachty mých plachetnic už demolují moli.
Vesla mých veslic dokonale ztrouchnivěla.
Jsem jako poslední znavený pěšák v poli.
A zvony zabijí - jsouc přetaveny v děla.
V hlavě mi meluzína hraje na hoboje.
Na smrt či na lásku? Né nechci myslet na ně.
Už asi šílím, neboť  myslím na oboje.
Chtěl jsem být hrdina a civím vylekaně.
Ač nejsem dobrý plavec už jsem za bójemi.
Vám z pevniny se jistě jako tečka jevím.
Má mi být ke třiceti? Možná. Nebo je mi
kolem sto třiceti a ani o tom nevím?
Další dvě deci krve nalévá mi číšník.
Paměť už zase zdá se volá po retuši.
Polkne mě brána pekla za to že jsem hříšník,
či nebe shledá, že mám celkem čistou duši?
Pojednou oči mé zakotví u děvčete -
co chvíli do knihy svůj pohled zavrtá.
Říkám jí:"Co čtete mi asi neřeknete?"
A ona zvonivě mi sdělí:"Seiferta."